Depo v Imatře, které je na takovém štěrkopískovém hřišti, se plnilo už celý týden před závody. Není vlastně ani moc velké a ono vlastně nebylo ani pro koho. Jely se totiž prakticky jen 4 třídy, takže jezdců bylo podstatně méně, než třeba na našich závodech. Rozhodně to ale nebylo na škodu. Kromě IRRC se v Imatře jely i volné supersporty a superbiky, třída lightweight, což bylo spojení našich twinů a dvoutaktů do 250 ccm a moderní sidecary. Česká parta byla kompletní ve čtvrtek večer. Toho času hodně pršelo a zrovna pozitivně to nevypadalo.
V pátek jsme všichni viděli poprvé trať. Povrch, na kterém by se u nás asi nejelo. Silnice „do střechy“ praskliny v asfaltu, časté střídání povrchů, nové velmi úzké retardéry z čersvého asfaltu. Navíc pořadatel celý den zabezpečoval okraje okruhu velmi tvrdími stavebními deskami, které v případě pádu jezdce spíš odrazí zpět do dráhy. Prostě to nevypadalo zrovna růžově, ale večer se mělo poprvé trénovat. No a okruh samotný? Upřímně nevím, co na něm kdo vidí. Legenda to je a vůbec to nechci nijak popírat, ale že by to byl nějaký záživný okruh pro jezdce a fanoušky? To tedy rozhodně není a v IRRC je krom Hořic lepší i Hengelo a dle mého i Chimay. Okruh začíná na veledlouhé rovině po které se dlouze brzdí do první pravé za kterou je železniční přejezd přes vlečku. A na našich silnicích znám teda dost „hladších přejezdů“. Po další rovince přijedou jezdci do první šikany za kterou vyjedou na mírný horizont, za který opět zatočí plynule doprava. Následuje další dlouhá rovina, šikana, rovina, šikana a další pravá zatáčka jakož to část kruháče. Rovinka po mostě přes železnici opět na kruháč na kterém se jede zase doprava a pak po krátké rovince šikana (mimochodem jedno z mála pěkných míst pro diváky) Michelin, za kterou už jezdci jedou zase na plný plyn na dlouhou cílovku. Na té je před cílem ještě zajímavý horizont, přes který jedou jezdci už pekelně rychle.
V pátek bylo nakonec krásné počasí a v 16:00 (ve Finsku je dlouho vidět) se mohlo začít. Jenže to by muselo být vše připraveno. Úplně náhodou jsem byl svědkem dodělávání zabezpečení na železničním přejezdu, kde na venku zatáčky pořadatel, pro mě nepochopitelně, nainstaloval další stavební desky, čímž nejen že bezpečnost spíš zhoršil, než zlepšil, ale všem fotografům odebral možnost vyfotit legendární záběr na tomto místě. Program se skoro o hodinu zdržel a konečně se mohlo vyrazit. První jely šestistovky. Marek Červený zajel čas 2:05 a první kvalifikaci vyhrál před Schusterem a konkurentem z IRRC den Bestenem. Miro Sloboda, kterého známe z našich okruhů byl na skvělém desátém místě. Jezdci ale jeli jen 5 ostrých kol a tak se dalo očekávat další a výrazně zlepšování časů. Následovaly volné litry kde v prvním kolech ukázal Sebastien Le Grelle jaký je mazák a poměrně výrazně nechal soupeře za sebou. Z našich byl celkem překvapivě lepší Pavel Tomeček, než Petr Bičiště. Kvalifikace byla ale teprve na začátku.
Zajímavá byla kvalifikace třídy lightweigt. Naši jezdci byli prakticky jediní s twiny a měli oprávněnou obavu z rychlých dvoutaktních 250. Mým favoritem byl Němec Voit a Dán Blacha. Nakonec to ale tak velký rozdíl nebyl a za vítězem kvalifikace Andersem Blachou byl hned náš Vladimír Šnajdr, byť měl celkem výraznou ztrátu. Skvělou kvalifikaci předvedl pořád ještě začínající Petr Hulín, který o kousek porazil i zkušenějšího týmového kolegu Honzu Markalouse. Kluci obsadili čtvrté a páté místo. K tomu ještě mladší bratr Petra Martin zajel osmý čas. To znamená čtyři naši v první osmičce.
První kvalda supersportů nás zajímala velmi. Šlo také o titul v IRRC a navíc se začlo proslýchat, že v sobotu má pršet. Tím pádem co se zajede v pátek, takový bude start do závodů. Marek Červený svou úlohu zvlád a poměrně těsně kvalifikaci vyhrál. Besten druhý, Walther třetí. Pěkný čas zajel Miroslav Sloboda, který byl třináctý na divokou kartu s minimální ztrátou na první desítku. Petr Košťál zajel osmnáctý čas.
Předposlední kvalifikaci dne jely superbiky v rámci IRRC. Po dvou kolech za safety carem vyrazili jezdci do rychlého kola. V něm ale nešťastně a dost ošklivě havaroval Johan Fredriks a trénink byl přerušen červenou vlajkou. 14 jezdců stihlo zajet jedno rychlé kolo. Zbytek začal volněji a rychlé kolo vůbec neměl. Když pořadatel rozhodl o zrušení tréninku byl to šok. Kdybyste start vylosovali, tak by to dopadlo podobně. Vzhledem k tomu, že mělo v sobotu pršet a jezdci by nemohli zlepšit čas to bylo hodně nepříjemné. Johan Fredriks – jeden z nejzkušenějších jezdců šampionátu – byl v nemocnici s podezřením na zranění pánve a jezdci byli hodně rozčarovaní začátkem tohoto podniku. První kolo napálil Sebastien le Grelle a kvalifikaci vyhrál. Hlavní konkurent a týmový kolega v jedné osobě Vincent Lonbois byl sice o dost pomalejší, ale i tak druhý a to bylo v ten moment důležitější. Třetí místo obsadil Jochem Van den Hoek, pro kterého to, dle mé paměti, byla premiérová první řada v IRRC. Z našich zajel nejrychleji devátý Kamil Holán. Pavel Tomeček byl na slušném jedenáctém místě. Rychlé kolo nestihl patnáctý Aleš Nechvátal a hlavně pak až sedmnáctý Petr Bičiště, který bojoval o první pětku v IRRC.
Program zakončil trénink sidecar, kterých se sešlo sice málo, ale za to tam nechyběla známá jména. Důkazem budiž nejrychlejší kolo posádky Tim Reeves a Mark Wilkens.
Pátek končil dlouhým západem slunce a prvním večerem festivalu, který se konal za přehradou ve městě. Všude bylo neskutečné množství lidí. Na první večerní tréninky přišlo skoro 20 000 lidí. Celkově byla nálada ale celkem zvláštní. Nervózně se očekávala deštivá sobota.
Předpověď vyšla. Pršelo celou noc a ráno byla část depa jedna velká kaluž. Kamil Holán, Aleš Nechvátal a Vláďa Šnajdr stěhovali zázemí. Tým našich twinařů – Panther racing opravoval stan. První trénink jely supersporty z IRRC. Vyjelo jen devět jezdců a když už to vypadalo, že pršet přestává a trať oschne, tak znovu začalo. Superbiků vyjelo devět a většina jezdců říkla, že nemá smysl vyjíždět, pokud závod bude na suchu. To bylo ale nejisté protože IRRC mělo jet první závody už ten den večer. Marek Červený a Vincent Lonbois jakožto vedoucí jezdci svých tříd vyrazili na vedení závodů s prosbou odložení závodu, pokud by se mělo jet na mokru. Naprosto pochopitelný krok a sportovní gesto jezdců. Program v Imatře ale pokračovat. Do posledního tréninku třídy lightweith vyjeli skoro všichni ale čas si nikdo nezlepšil. Martin Hulín ale ukázal, že se vody nebojí a zajel druhý nejrychlejší čas tréninku. V podobném duchu se nesl program skoro celou sobotu. Odpoledne ale přestalo pršet a trať začla postupně osychat. První kvalifikace, kde se to začlo projevovat byly litry v rámci IRRC. Tam zajel na stále dost mokré trati skvělý čas 2:08 místní borec Marko Ratto, který jel na divokou kartu. Jinak se časy moc nezlepšovaly.
Na suchu už se jela poslední kvalifikace volných 600. Tam zajel skvělý čas Marek Červený, ale velmi podobně jel i Wolfgang Schuster. Poslední kvalifikační jízdu jely volné litry a trať už byla suchá a dá se říci i prohřátá sluncem, které se nakonec ukázalo. Nejrychlejší jezdci začali jezdit časy hodně pod 2 minuty a kvalifikaci velmi těsně vyhrál Vincent Lonbois před týmovým kolegou Sebastienem Le Grelle. Didi Grams byl třetí s nevelkou ztrátou. Do trénování se nakonec vrátil i Johan Fredriks, který cca 20 hodin po vážném pádu dal dohromady motorku a realtivně i sebe. Bylo znát, že ho bolest omezuje, ale i tak z toho vyždímal dvanáctý čas.
V sobotu byly na programu ještě 3 závody. Hlavně mezi litry to slibovalo velkou podívanou. Začalo se ale závodem šestistovek. V této třídě se v Imatře rozhodně nesešla taková konkurence jako v litrech, ale pro nás měl tento závod velký význam, protože Marku Červenému šlo o titul a pokud by se mu podařilo výrazně porazit Joey den Bestena, tak si může jet do Frohburgu pro titul. Závod se ale vyvíjel jinak. Joey i Marek skvěle odstartovali a byť měl náš závodník trochu navrh, holandský konkurent agresivní jízdou dokázal konkurovat. V závěru závodu ale havaroval a jeho závod a vlastně i šance na titul byly u konce. Nic se mu naštěstí nestalo. Marek Červený tedy s rozdílem vyhrál. Znamenalo to rázem 45 bodů náskoku v šampionátu a kdyby v neděli vyhrál, má titul jistý. Druhý skončil Thomas Walther a třetí Pierre Yves Bian. Oba předváděli pěkný souboj a o třetí místo bojují i v IRRC. Čtvrtý v cíli byl Wolfi Schuster, jenže ten ulil start a čtvrté místo připadlo poměrně senzačně Švýcarovi Arnaudu Seydouxovi, který do teď prakticky v IRRC žádné zázračné výsledky nepředvedl. Miroslav Sloboda dojel čtrnáctý a Petr Košťál sedmnáctý.
Závod litrů byl ještě dramatičtější. Tam jde o titul minimálně stejně, jako v případě šestistovek. Jako už tradičně měl pole position Le Grelle a Lonbois stál vedle něj. Většinou to je tak že jede většinu závodu Lonbois druhý a na konci závodu to tam týmovému kolegovi foukne a je vymalováno. I v prvním závodě v Imatře to tak bylo. Jenže Vincent Lonbois ulil start a Le Grelle měl tak možnost na týmového kolegu a soupeře bodově získat. Těžit z toho mohl i Didier grams, který jel sice třetí, ale kvůli penalizaci pro Lonboise by bral body za druhé místo. Jenže v posledních kolech Didi trochu zvolnil a druhý byl nakonec belgický jezdec. Našim se moc nedařilo. Kamil Holán měl opět problémy s brzdou a to ho výrazně limitovalo. Dojel až třináctý a vzhledem ke startovní pozici nebyl spokojený. Stejné problémy trápily i Aleše Nechvátala, který v jeden moment dokonce zastavil, aby si brzdu nastavil. Dojel až čtyřiadvacátý. Pavel Tomeček zajel slušný závod a s šestnáctým místem mohl být spokojený. Sluší se vyzdvihnout výkony dvou jezdců. Johan Fredriks po poměrně těžkém pádu startoval do závodu z konce roštu a přesto to dotlačil na patnácté místo. Skvělé představení předvedl i náš Petr Bičiště. Startoval také hodně vzadu a stíhací jízdou to během deseti kol dokázal posunout až na dvanácté místo. Není to nic co by ho mohlo vzhledem k nižším bodů těšit, ale dělal, co mohl.
Sobotní program uzavřel závod sidecarů, který vyhrála domácí posádka Pekka Päi a Kirsi Kainulainen. Takže i finskou hymnu si těch 20 000 fanoušků, kteří přišli i přes deštivý začátek na sobotní program, mohlo poslechnout.
V sobotu ve městě pokračoval festival spojený se závody a bylo vyprodáno. Víc asi nemá cenu uvádět. Imatra zdvojnásobila počet obyvatel.
Neděle byla plná závodů a hlavně krásného počasí. Pořadatel se rozhodl v neděli dopoledne nabídnout všem třídám alespoň krátký wamp up, což je dnes na přírodních okruzích věc celkem nezvyklá a dle mého i trochu zbytečná. To raději ať mají všichni další trénink, než z hlediska výsledků zbytečný warm up. Poté se ale mohlo začít závodit.
První závod jely volné šestistovky. Poleman Marek Červený nenastoupil, takže měl Joey den Besten cestu k prvnímu místu značně usnadněnou. Jediný, kdo mu dejme tomu stíhal byl místní borec Juha Kalio – bratr slavnějšího Miki Kalia. Třetí dojel Thomas Walther. Z našich nejel nikdo, ale slovenský Miro Sloboda dojel na pěkném dvanáctém místě.
Následoval závod třídy lightweight. Ten přinesl pro české barvy drama hned na startu. O to se postarala motorka Petra Hulína, u které vypověděla službu elektronika. Během zahřívacího kola se Petrovi snažil pomoct na pit lane kde kdo, ale nepovedlo se. Do závodu nejlépe vyrazila dvojice Anders Blacha a Henrik Voit jedoucí na dvoutaktních 250. Za nimi jel náš Vladimír Šnajdr na čtyřtaktním twinu. Závod to dvakrát zajímavý nebyl a pořadí na čele se až do cíle nezměnilo. Pro páté místo si dojel Honza Markalous a pro deváté Martin Hulín.
Po nejslabších strojích přišli ty nejsilnější. Závody litrů byly ozdobou závodního víkendu v Imatře a ani volný závod superbiků nebyl výjimkou. Vývoj závodu hodně ovlivnily problémy Sebastiena Le Grelle s brzdou. V první zatáčce dvakrát celkem hodně probrzdil a propadl se až na deváté místo. Cestu k vítězství měl tak relativně volnou týmový kolega Vincent Lonbois. Mezi volnými litry se blýskl domácí tým Markka racing. Jejich jezdci se seřadili na druhém, třetím a pátém místě v pořadí Kostamo, Pekkanen a Kalio. Vklínil se mezi ně jen čtvrtý Didier Grams. Velmi solidní výkon předvedl Jochem van den Hoek, který za touto skupinou zaostal jen minimálně. Z našich zajel lépe desátý Petr Bičiště. Pavel Tomeček dojel čtrnáctý.
Program měl tou dobou už zhruba hodinové zpoždění a po třetí hodině mohly odstartovat supersporty v rámci IRRC svůj druhý závod. Joey den Besten měl poslední šanci zabránit Marku Červenému v obhajobě titulu v IRRC. Nepovedlo se. Joey tlačil jak mohl a Markovi byl zdatným konkurentem, ale o půl vteřiny svůj boj prohrál. Marek má jistý titul opět už před posledním závodem. Den Besten má zase jisté druhé místo a ve Frohburgu se bude bojovat hlavně o to třetí. O to svedli už v Imatře bitvu Francouz Bian, který jel skvěle i v Hořicích, a Němec Walther, který Hořice vynechal a tím si situaci zkomplikoval. V Imatře byl lepší francouzský závodník a do Frohburgu jede s celkem pohodlným náskokem. Miro Sloboda ze Slovenska dojel v tomto závodě až šestnáctý a Petr Košťál obsadil poslední devatenáctou příčku.
Předposlední závod jely sidecary a žádné drama se nekonalo. S přehledem opět vyhrála domácí posádka Pekka Päi a Kirsi Kainulainen. Jejich nejrychlejší kolo mělo průměrnou rychlost skoro 140 km/h.
Finále obstarali jezdci IRRC superbike při svém druhém závodě. Ten opět ovládla týmová dvojice Grelle a Lonbois. Tentokrát byl úspěšnější mladší Vincent Lonbois, který závod vyhrál a pojistil si tak vedení v IRRC. Grelle druhý a poměrně daleko za ním domácí jezdci Kostamo a Pekkanen. Didier Grams byl až pátý, ale to ho vzledem k jezdcům na divokou kartu a startovní pozici největšho soupeře o třetí místo – Fredrikse nemuselo trápit. Závod se celkem dobře vyvíjel pro naše jezdce. Petr Bičiště měl pak ale incident v první zatáčce a další stíhací jízdu tak nepředvedl. Devátý dojel Kamil Holán, jedenáctý Pavel Tomeček a patnáctý Aleš Nechvátal. Protože bylo na startu hodně jezdců na divoké karty, tak naši brali pěknou porci bodů. Před Frohburgem to pro naše barvy nevypadá vůbec špatně.
Imatra byl bezesporu hodně zvláštní podnik. Z počátku jsem byl nejen já dost skeptický. Hlavně po pátku. Nakonec to byla ale skvělá akce a věřím, že další ročníky budou lepší a lepší. Imatra to postavila na penězích. Asi se to někomu neposlouchá nejlépe, je to komerční podnik, který vybere spoustu peněz na vstupném a od sponzorů, ale je pak schopen jezdců dát poměrně štědré prémie, které jinde na kontinentu rozhodně nedostanou. A to je podle mě budoucnost kvalitních road racingových závodů. Doufám, že Imatra bude pevnou součástí IRRC a že se příští rok na východě Finska zase sejdeme.
