Olin začal s přírodními okruhy hodně brzy a od dvoutaktní produkční stopětadvacítky brzy přešel na rychlou šestistovku. S postarší Hondou závodil velmi dlouho, a byť to nebyla vždy konkurence schopná technika, tak svými výkony dokazoval, že tu máme velký talent pro přírodní okruhy, které jihomoravský závodník vždy preferoval před motodromy. Olin se v roce 2012 podíval i na slavnou Ulster GP, kde ostudu také neudělal. V dalších dvou letech měl skutečně formu a dokázal konkurovat našim nejlepším šestistovkařům. Slibnou sezónu 2014 a málem i Olinův život ukončila vážná nehoda v Těrlicku. Olin to měl opravdu nahnuté a měsíce jsme všichni doufali, že bude „zase dobrej“. To, že by se měl vrátit k závodění, nebylo moc reálné, ale on po tom stále toužil. Vždycky jsem si po této nehodě říkal, že Olin by se k závodění asi vracet neměl, ale do očí bych mu to asi říct nedokázal. Bylo jasné, že touha po dalších závodech a závodních úspěších toho kluka žene dál. Nebylo to ale jednoduché. Složitá fyzická příprava dávala jezdci zabrat, ale nakonec se to povedlo a Olin se mohl vrátit. Včera ale tento příběh skončil. Olin měl nehodu v zatáčce u stodoly a ta ho stála život. V sobotu jsem kolem něj jen tak s pozdravem proběhl a říkal, jsem si, že jak budu mít chvilku, tak se zase rád poptám, jak se mu daří a co plánuje. Spěchal jsem už ani nevím proč a teď už se Olina nikdy nezeptám…

Osobně jsem ho znal nějakých 5 let a za tím tichým klukem, který na první dojem vypadal hodně plaše a road racera si prostě asi představujete spíš jinak, se skrývala velká touha závodit a snad ještě větší potenciál, který se už ale nikdy naplno neprojeví. Olin hodně chtěl a to je vlastnost, pro kterou si sportovců často vážíme. On na to ale bohužel doplatil.

Chtěl bych alespoň touto cestou vyjádřit upřímnou soustrast rodině, která za Olinem vždycky hodně stála a díky které mohl dělat to, co chtěl.